Pokračování článku Jedeme do nemocni/...
Už je tma a přijíždíme do českobudějovické nemocnice. Na příjmu se nás ujímá moc milý pan doktor a trochu protivná sestřička. Daneček byl unavený, vyděšený... řádil jak tajfun, krev si nechtěl nechat vzít ani z prstíku. Do toho všeho plakala hladová a unavená Mája. Rodičové byli taky trochu mimo. Musel to být s naší rodinkou asi zážitek
Nevěřícně jsme hleděli na doktora, když povídal, jak na "nás" čekali. Byli jsme ten týden (dorazili jsme ve čtvrtek večer) s cukrovkou třetí!! Prý to vždycky bývá ve vlnách. Kdy už konečně někdo řekne proč?! A zabrání onemocnět dalším dětičkám...
Další den syna přeložili z JIP na normální oddělení, tatínek si o všem popovídal s diabetologem a pak tam s Danečkem už mohl zůstat. Klukům začal boj v nemocnici, já ležela doma s angínou a antibiotiky a kojila naši berušku. V nemocnici jsme byli nežádoucí
...Nakonec jsme to všechno zvládli, jako desítky, stovky jiných před námi a po nás, ale o tom zase někdy jindy.
Pořád, i po dlouhých měsících, si opakuji slova útěchy pana doktora na příjmu:
"Vy za to nemůžete, ani jste tomu nemohli zabránit. Kdyby se to neprojevilo teď, tak za pár týdnů, možná měsíců..."
Danečkovy hodnoty při záchytu (podle propouštěcí zprávy z nemocnice):
glukóza 42,5
HBA1C 10,9%
C-peptid 0,060
Destrukce ß-buněk asi byla rychlá. Na konci ledna měl ještě moč čistou, bez cukrů a při záchytu neměl tak pokročilý rozvrat vnitřního prostředí organismu, na JIP neležel ani 24 hodin.