Jedeme do nemocnice...

V létě 2013 jsme se dočkali dalšího přírůstku do rodiny a v tom hezkém počtu 4 jsme se přestěhovali do našeho nového domova. Žili jsme si celkem poklidně, přečkali horší období zimních nemocí, angínu střídala střevní viróza tu zase streptokok... Daneček si užil své první nemoci a antibiotika... byl stále línější a unavenější... mysleli jsme si, že je to buď na truc miminku, stěhování nebo prostě jen tou divnou zimou, co panovala... těšili jsme se na blížící se jaro, na teplíčko a sluníčko, jak si "dobijeme baterky" a bude zase všechno lepší...

V týdnu před plánovanou oslavou narozenin jsem si začala všímat častějšího pití a věčného vysedávání na nočníku/záchodě. Trochu jsem to odsunula do pozadí, užívali jsme si návštěv a sladili si život báječným dortem. Všechny stíny zmizely. Asi tím, že péče o prcka se nekontrolovaně rozdělila na všechny příchozí. Následující týden vše vypadlo zase ok. V noci se brouček začal budit na záchod a my se radovali, že už bude na noc bez plenky. Jenže každým dalším dnem pil víc a víc, o množství času stráveném na wc škoda mluvit. Viděla jsem to na zánět močových cest a návštěvu naší pediatričky. Když jsem se zmínila, že by to mohla být i cukrovka, byla jsem okolí tak nějak pro smích a za hysterku. I mě samotné to připadalo nemožné, ale (výjimečně) chytrý internet mi to napověděl...

6. března jsem tedy nabrala moč, počkala na Ráďu až přijede z práce a vyrazili jsme k paní doktorce. Když se mě sestřička smutně ptala, jestli mám dobře vymytou skleničku, padl na mě hrozný strach a smutek. Nová moč přinesla stejně odporně zbarvené kontrolní proužky. Žlutá, zelená, ještě hnusnější zelená... a předběžná diagnóza zněla cukrovka Dodneška cítím ten zmatek co se to děje?! Seděla jsem v ordinaci jako opařená a poslouchala paní doktorku, jedním uchem to šlo dovnitř a druhým ven. Nedokázala jsem se soustředit, přemýšlet... Paní doktorka byla moc milá, snažila se mě uklidnit, vše vysvětlit, vypsala žádanku do nemocnice a ať jedeme okamžitě. Že je právě krátce po 18té hodině prý vůbec nevadí.

Přišlo mi zbytečné, tolik chvátat. Nestačilo by to až ráno? Ale přeci jsme vyrazili do 30 km vzdálené krajské nemocnice.

Dnes jsem ráda, že jsme jeli okamžitě a radila bych to všem v takové situaci. Pediatra byla po zjištění glykemie při záchytu nepěkně překvapená a kdyby to věděla, nikdy by nás prý samotné autem jet nenechala. Nebýt rozbitého glukometru v ordinaci, mohli jsme se svézt rychlou. Věřím, že Danečkovi by se to líbilo ale nemusíme mít zase všechno, že?