Už je to rok...

To to letí... Dneska je to rok, co jsme jeli s Danečkem do nemocnice  Tehdy jsem si myslela, jak se nám zhroutil svět a dneska žijeme myslím normální život, jen s "jehličkami" a cukrem všude po kapsách. První a kéž by nejtěžší rok jsme zvládli, ne každý den se povedl, ale chybami se člověk učí, že?

Na našeho broučka jsem moc a moc pyšná! Po bojích ze začátku, při kterých mi spousta dalších bojovníků obrovsky pomohla a za to ještě jednou veliké díky!! si ve 4 letech sám měří glymču, chystá pero, nepere se při jehličkách, neškemrá o jídlo a sladkosti, většinou hlásí hypo... Je prostě jednička!

Ostatně jako všechna další dia dítka a jejich rodiče  A věřím, že jednou se nám všem splní životní sen a naše dětičky budou žít úplně obyčejný život. Bez jehel, proužků, váhy... a my si konečně odpočineme, zbavíme se strachu a prospíme celou noc...

Na to, abych dokázala napsat s nadhledem a optimisticky, jsem potřebovala spoooustu dnů, zkušeností a přátel, ale pořád je to často "boj s tou mrchou" ...vztek, pláč, únava, zoufalství... i tohle všechno patří k našemu každodennímu dia životu, bohužel. Naštěstí naděje umírá poslední a všichni věříme...