Velký třesk aneb jdeme k zápisu do školky

A je to tady. Dlouho očekávané zápisy do mateřské školy jsou opět tady... Nečekala jsem zázraky, ale velký třesk také ne

V loňském roce jsme to příliš neřešili. Měsíc po zjištění DM jsme byli ještě dost nejistí a jsem s naší malou princeznou na rodičovské dovolené... Prostě nezájem ze strany školky nám nepřipadal až tak důležitý. Letos je ovšem situace jiná. Za pár dnů oslavíme 4. narozeniny našeho prvorozeného a je načase, aby se dostal mezi své vrstevníky. Chodíme na cvičeníčka, do herničky a jinam za kamarády, ale stejně si povětšinou hraje s dítky kolem 2 let (což se na ne/vývoji jeho schopností začíná odrážet) a navíc maminka je stále za zády...

Život nás již poučil, ostatní lidi bereme s rezervou, ale stejně stále věříme v "to dobré" Ano, jsem asi šíleně naivní. Když jsem loni v "naší" MŠ řešila, jestli syna vezmou nebo ne a příp. za jakých podmínek, očekávala jsem, že od té doby si o DM sami něco zjistí, příp. se nás paní ředitelka poptá. Mluvili jsme spolu za ten rok několikrát, mluvila i s manželem a veeelmi slibovala, že letos už ho vezmou. když bude mít 4 roky. Jaké překvapení bylo, když se při vyzvednutí žádosti paní ředitelka tvářila, že o cukrovce slyší poprvé?! O smršti co následovala se mi celý víkend zdá a jsou to opravdové noční můry...  Ale zase, kdy mi naposledy někdo otevřel i za mnou zavřel dveře?  

Co jsem se dozvěděla "zajímavého" od paní ředitelky?

- A proč chcete dát takto vážně nemocné dítě do školky, je to vůbec vhodné? Nechcete si ho raději nechat doma?

Toto byla předpokládám reakce na neznalost onemocnění a na to, že jsem doma, na rodičovské.

- Nemohu učitelky nutit do takové zodpovědosti. A co kdyby nám tady exnul?!

Pochopí někdo, jak může ředitelka MŠ říci rodiči (podotýkám před dětmi) "co kdyby nám tady exnul?" Ano, mohla projevit strach, ale očekávala bych to trochu lidštějším způsobem a hlavně ne v přítomnosti dětí! Ještě, že tomu nerozumí. Nebo ne úplně. Syn se mě potom ptal: "Ta paní byla zlá, viď?" :(

- Co si dovolujete mi klást nějaké podmínky?!

Takto mi vlastně "poděkovala" za to, že jsem navrhla určité možnosti spolupráce, pokud by byli ochotni a schopni do toho jít. Jednalo se o rychlé zjednodušené seznámení s denním režimem, uvedení pomoci/dohledu, který by byl příp. potřeba a návrh nějaké edukace, kde bychom jim vše nutné vysvětlili.

- A nakonec jsem zjistila, že vlastně ono letos bude hodně 3letých a maminky musí do práce, takže na našeho prcka asi stejně nezbude místo... Hahaha, kritéria přijetí jsou přeci jenom trošku jiná, ale proč neodradit hned v začátku, že? Takže žádost jsem dostala s tím, že letos mi ho asi stejně nevezmou a pokud ano, jen na dopoledne (oběd a inzu doma a hotovo, odpoledne nepřipadá v úvahu) a ještě s 3 měsíční zkušební dobou, když to nepůjde, tak ho vyřadí...

Byla to velmi trpká i cenná zkušenost a doufám, že na dlouhou dobu bude poslední...

Zkontaktovali jsme další 3 školky v okolí a byl to balzám na duši. Všude velmi milé přijetí, paní ředitelky i přes Danečkovu diagnózu zůstaly milé a vstřícné a nebránily se jeho přijetí, pokud projde "s body". V jedné školce diabetika měli, ve druhé počítají s celodenní docházkou, nabídka maximální spolupráce z naší strany byla oceněna a přijata s nadšením... Opravila jsem si mínění o lidech a začala zase věřit, že to opravdu půjde... Příjemné školky, milé paní učitelky... co víc, bych si pro děti mohla přát? A že ze mě bude taxikář, i když máme školu za rohem? Nevadí. Jak se říká, pro svoje děti cokoliv a toto je malickost. Školky jsou 3, 5 a 10 km daleko, tak se aspoň procvičím v autoškole

!! Co se celiakie týká, v našem městě by nebyl v žádné školce problém. Všechny vaří nebo dováží jídlo vč. diet. Úžasný pokrok